close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Špatná volba VI.

27. srpna 2011 v 13:11 | Majda |  Špatná volba
Vzbudí mě budík. Dneska totiž jedeme na výlet do města, které je kousek od Bibione. Jméno si už nepamatuju. Vstáváme už v půl 7. Vůbec se mi nechce, ale babička začne roztahovat rolety, takže je světlo v pokoji úplně okamžitě. S hlasitým vzdychnutím se zvedám a jdu do koupelny, kde se snažím dostat do přijatelného stavu na to, vyjít ven.
K snídani si dám opět müsli. V půl 8 už vyrážíme. Vezou nás Šabatků, protože přijeli autem a už to bylo dopředu domluvené.
Jakmile dorazíme na místo vypiju polovinu flašky, protože jsem od rána nepila. Taky se mi to pěkně vymstí, protože nikde jsem záchody nenašla, takže jsme museli do íčka a tam to vysvětlit jedné starší paní. Nakonec mě naštěstí pustila.
Náměstí je dost pěkný! Má tvar šestiúhleníku. V životě jsem neviděla nic podobnýho. Projdeme to dokola a zastavíme se v kavárně. Já si dám horkou čokoládu. Číšník mi ale nepřinese cukr a ta čokoláda není moc sladká..jdu za ním a anglicky ho poprosím. Chvíli se na mě dívá jak na osmej div světa, ale pak se do toho vloží děda a je všechno vyřešeno. Po kafi se jdeme projít do ulic. Prohlížím si výlohy s oblečením. Mají tu hodně butiků s nádherným zbožím!
"Mám hlad!" prohlásí babi, když stojíme na hradbách nějakého místního hradu bez batohu a čehokoliv jiného.
"Tak to máš blbý, protože my tu pití ani jídlo nemáme, takže musíš vydržet do auta!" odpovím. Díky tomu babička přidá tempo, že jí skoro nestačíme a míříme kam jinam, než k autu! Potom jedeme do hotelu. Počasí je pořád stejné. Sluníčko a horko. Doma si dáme pozdní oběd a potom kávu a jak jinak než spát. Využiji tu volnou chvíli k tomu, abych napsala mamce, že se mám dobře a že je vše ok. Poněkud obsáhlejší smsku napíšu mojí nejlepší kamaráce Ewže, kde se musím zmínit o těch dvou italech. Od mamky mi přijde :
TO JE DOBRE! UZIVEJ SI POSLEDNICH CHVIL PRAZDNIN A UZ SE NA TEBE TESIME!
Neodpovídám.
Za chvíli přijde další. Tentokrát od Ewži :
WOW! TY SE TEDA MAS!! TAK SE TAM MEJ HEZKY! U NAS JE ZIMA, ZAVIDIM TI! HODIM TI DO SCHRANKY ROZVRH HODIN A NA PAPIRKU VSECHNO, CO BUDES POTREBOVAT. TAK POZDRAVUJ ITALY A ZATIM PA!
Poděkuju a s přáním hezkého dne se s ní rozloučím.
Děda ale pořád ještě spí. Vezmu knížku a začnu si číst. Včera jsem jí nedočetla. Je pěkná. Pojednává o příběhu jedné dívky, která tráví prázdniny u babičky na venkově a zamiluje se do jiné dívky, Terezy. Ale nedokáže si přiznat, že by mohla být opačné orientace..takže docela zajímavá kniha. Nedokážu si představit, že by se něco takového mohlo stát mě!! Protože já mám v tomhle jasno!! Navždycky!
Jakmile se děda vyspí, vyrážíme na zmrzlinu a k vodě. Vlny jsou naštěstí docela velké, takže bereme míček a jdeme do moře. Podaří se mi dědu několikrát dostat pod vodu tím, že hodím míček trošku mimo něj. Možná jsem divná, ale mám z toho děsnou švandu! Babi za chvíli zase zavelí, že jde ven, podívat se do hrabošince. Tak říká těm pojízdnejm obchodům na pláži.
"Okey, jdi, ale já tu budu plavat a pak na mě kdyžtak houkni, až budeš chtít jít." řeknu babičce a plavu.
A jéje. Kluci přišli do vody. Plavu radši pryč od nich, aby si mě nevšimli...ale ne, oni se přibližujou ke mě! Zrychlým. Nechci s nima mluvit..radši. Jenže v tom přijde vlna a mě odnese úplně k nim a to ještě tak debilně, že do toho staršího narazim až tak špatně, že mě musí chytat a já se ho musim držet, abych nespadla. Pobavila jsem je asi hodně, protože ten mladší, který neměl to "štěstí" mě obímat se řeže smíchy, že se skoro utopí. Jakmile mě ten starší a hezčí pustí, přidá se k němu. Ale já se musim začít smát taky. Asi to muselo vypadat divně. Tak se chvíli smějeme, až z toho staršího vypadne: "Do you speak English?"
"Yes" odpovím..připojit -I do- mi nějak nedošlo.
"Where are you from?" zeptá se ten mladší tentokrát.
"Czech Republic..and you??"
"We are from Italy. We are two Italy boys!" poví starší a oba dva se začnou zase smát.
Tak na ně chvíli koukám, než se uklidní.
"What's your name??"
"Maria..and your?" řeknu vážně.
Ty dva se zase rozřechtají na celý kolo. Jsou to fakt asi paka! Začnou si totiž zpívat Ave Maria. To je fakt moc.
"My name is Marco" představí se ten starší.
"And my name is Fillipo." dodá ten mladší.
"How old are you??" zeptá se Marco.
"I am 13." řeknu s úsměvem, protože otýzky o věku nesnášim! Vypadám starší, vim o tom, takže mě to vždycky dostane.
"No..you aren't 13!!" kouká na mě Fillipo a Marco stačí jen otevřít pusu.
"Yes, I am really 13! And how old are you??"
"I am 14, and he is 15" ukáže na Marca Fillipo.
Jen kejvnu hlavou.
Oni se zase začnou tlemit a dojde mi proč, Marco totiž řekne velice chytrou větu : "You've got two big ballons!"
To je na mě moc!! Jak největší idiot světa mu ještě poděkuju a začnu se smát taky! Pak se mě ještě ptají, jestli jsou všechny holky u nás v česku takový, jako já. Vzpoměla jsem si na mojí plochou kamarádku Sárku a řeknu, že ne. Začíná mi být zima, tak se s nima rozloučím a odejdu.
Po zbytek dne na sebe máváme a usmíváme se. Hrozně nenápadně samozdřejmě. Babička nás ale celou tu dobu sledovala, takže ze mě všechno tahala. Většinu jsem řekla..až na to jedno. To si zatím nechám radši pro sebe. By si ještě myslela, že to jsou nějaký úchyláci, jenže takovýdle jsou teď všichni. Jenže s tou realitou naní babi jaksi smířená.
Večer jdeme na pizzu. Dám si Hawai. Miluju jí!! Obsluhuje nás takovej hezkej číšník.
"Ten po tobě koukal!" řekne pani Šabatková, když on odejde.
"No, to určitě!" směju se.
"Musím na záchod"omluvím se a jdu.
Někdo tam ale je. Takže musím chvíli čekat.
... Už to ale trvá dost dlouho...někdo už šel dokonce i na pánský, ale tak snad už někdo vyjde, je tam až moc dlouho, ať už tam dělá co chce. Pak přijde babička, že už mám pizzu na stole a co tu ještě dělám. Všechno jí povím. Ta vezme za kliku, strčí do dveří a tam nikdo! Bože můj!! To snad ne!! Takže já debil tady stojím před prázdným záchodem a za mnou fronta jak blázen. Všichni na mě začnou házet pohledy a já raši zmizím do kabinky. To se může stát fakt jen mě.
Pizza je jak jinak než výborná. Ale jsem unavená. Jdeme se podívat na boty a do různých krámů a zase na náš balkón, kde chvíli sedíme. Vydržíme asi do 11 a pak jdeme spát. Dneska jsem ale vážně extra unavená. Snad se zítřek povede tak, jako dnešek.
Dobrou s kobrou!
 

Špatná volba V.

30. července 2011 v 11:28 | Majda |  Špatná volba
Ani nevím, co se mi zdálo. Vzbudilo mě třískání nádobím - babička připravovala snídani! Pracně si sednu na posteli a sotva koukám.
"Dobré ráno" pozdravím ospale.
"Dobré, dobré.." odpoví babička. Dědu ale nevidím, tak se hned ptám, kde je.
"Na balkoně, baví se tam se sousedama.."
Zamířím do koupelny, kde se maximálně leknu, jakmile se podívám do zrdcadla. Okamžitě žhavim žehličku a snažim se zkrotit ty moje vlny na hlavě.
"Můžeš mi říct, proč si ničíš vlasy?! Beztak zase vlezeš do moře a budeš to mít okamžitě kudrnatý!" ječí na mě moje milovaná babi!
"Taky tě mám ráda!" houknu na ní.
Tohle nemá cenu řešit, rozhodně ne s ní. Babička zakroutí hlavou a oznámí mi, že za chvíli bude snídaně, takže doufá, že dorazím!
Miluju tyhle rozhovory o ničem..
Jakmile vejdu na balkón, všichni mě přivítají s úsměvem. K snídani mám müsli a šťávu. Potom uvařím všem kávu a šlapeme k vodě. Neskutečně se těšim!
Moře je docela teplý i s poměrně velkýma vlnama. Běžím tam okamžitě! A hele..kdopak se to tam koupe?! Ti kluci, co na mě včera mávali!
"No super" pomyslím si a jdu sebevědomě do vody. Nemám ponětí, jak vypadám, ale je mi to jedno. Snad nějak normálně..
A jé, zamávali mi!! Tak snad dobře! Oplatím jim to s "americkým" úsměvem a začínám plavat!
Za chvíli přijde babička, děda a i sousedi, tak si chvíli hážeme s tenisákem...chvíli si připadám, jak blázen. Hážu si tu s důchodcema a přitom tady mrkám na sebe s nějakýma italskejma klukama..tak ale nevadí, no.
"Jdu ven, začíná mi bejt zima," řeknu a odcházím.
Nemůžu ale najít náš slunečník, takže se k němu dostanu o hodně později, než ostatní.
Babi si samozdřejmě neodpustí průpovídky, že neví, kde jsem se jako courala.
S úsměvem jí povím, že jsem nemohla najít slunečník a že příště půjdu s ní, když mi nevěří!
Opaluju se do tý doby, než jdeme do hotelu na oběd.
Cestou řešíme dceru našim sousedů, protože se vdávala někdy před měsícem, takže se musí probrat novinky.
K obědu máme guláš s těstovinama. Celkem mi to chutná, takže toho sním až až.
Po obědě jako každý den si jde děda lehnout a já netrpělivě stepuju před dveřma, že už chci jít. Babička mě ale uzemní, že půjdeme všichni společně.
Úžasné!!
Takže čekám ještě hodinku, než se děda vyspí. Cestou se zastavíme na zmrzlině. Dám si ořechovou. Tu tu mají totiž nejlepší. Potom ještě kávovou, ale na tu dneska namám chuť.
Vlny přestaly, protože ustal vítr. Takže se jdu do vody jenom schladit a potom opalovat.
Zrovna když se mažu krémem, všimnu si, že ti kluci sedí na písku za takovým chodníčkem, který je ode mě asi 10 metrů daleko a civí na mě!
Taky dobrý!!!
Vydrží jim to docela dlouho. Já dělám, že o nich nevím a že si čtu knížku, přitom nedělám nic jinýho, než to, že si je prohlížim..ten větší je hezčí. Taky bude asi starší..
"Jdeme na hotel!!" zavelí babička.
"Fajn" řeknu a zvednu se z lehátka.
K večeři máme zbytky od oběda. Jdu do sprchy jako první. Jsem totiž úplně nasolená...
Potom přijde děda a povídá:"Mám se jít umejt, nebo mám zůstat slanej?"
Babička reaguje :"Jasně, že se jdi umejt, takhle by jsi měl písek až na p.." vteřina ticha a já s dědou se na ní pobaveně díváme "Na posteli!" prohlásí babička s vážnou tváří!
"Je mi to jasný.." směje se děda a jde se umejt.
Po večeři vyrážíme s Šabatků do Lunaparku. Je to park, kde jsou všechny možný atrakce, jako třeba ruský kolo, takový to kladivo, amerika a podobně. Já jdu na Ruský kolo s dědou a s babi, protože je tam krásný výhled. Potom si zaplatím jízdu do strašidelnýho hradu a nakonec risknu i kladivo. Bylo to super! Mám žaludek až v krku!
Potom pokračujeme na zmrzlinu - tentokrát chci kávovou a do hotelu. Chvíli sedíme na balkoně a řešíme všechno možný a kolem půl 12 se odebíráme spát!
Dobrou noc..

Špatná volba IV.

17. června 2011 v 18:07 | Majda |  Špatná volba
Ráno mě vzbudí slunce...a jsme v Itálii pomyslím si, protože právě přejíždíme hranici mezi Rakouskem a Itálií. Konečně!! Jsem šíleně šťastná!
"Bré ráno," otočím se na dědu a babi, kteří sedí na sedadle za mnou, "Nevítě, jak má bejt dneska v Bibi?"
"Dobré ráno" pozdraví mě oba dva jednohlasně. "Má bejt kolem 27 stupňů a slunce"
Všechno tomu nasvědčuje. Nebe je vymetené a venku je teplo, o čemž se přesvědčíme jakmile vylezeme z autobusu.
"Podívejte se na to počasí...jedna báseň!" rozplývá se jedna starší paní.
"No to máte pravdu! Víte, mě všechno bolí, záda, nohy, ruce, hlava..." začne nějaká už opravdu starší paní vyjmenovávat svoje nemoci.
Já je radši dál neposlouchám a jdu se projít k jezeru. Hora, která se vztyčuje nad ním se jmenuje v překladu Ovčí hora. Sice mi ovci vůbec ničím nepřipomíná, ale to nevadí. Za dvacet minut nás začne delegátka nahánět zpátky do autobusu a informuje nás o tom, že již za hodinku bychom měli dorazit na místo.
V autobusu si vytáhnu knížku "Vůně deště" a ponořím se do příběhu, což mi vydrží asi tak čtvrt hodiny a zbytek cesty se musím soustředit na to, co si vlastně chci vůbec koupit a co si dám za pizzu a je toho tolik, že než si stihnu všechno naplánovat, jsme na kruháči kde je napsáno "WELCOME" a když přejedeme na druhou stranu "BIBIONE" jelikož je náš hotel, nebo spíš ubytovna 200 metrů od moře, chvíli nám trvá, než se nakonec dopravíme až k jeho parkovišti. Tam už venku čekají lidé, kteří tu byli týden před námi. Moc opálení nejsou, protože jak se dozvíme důvod hned jak vystoupíme, skoro celý týden jim pršelo. Popadneme kufry a já chvátám co to nejvíc jde, s klíčema hledat pokoj č. 16. Jakmile ho máme, rychle odemkneme a už nás vítá ten stejný pokoj, jako jsme měli minulý, předminulý a vůbec, ten pokoj, do sterého jedíme už asi 10 let.
"Sláva," zavolám a padnu na postel.
"Tak ses dočkala," směje se děda.
"Ježiši, vypadni z tý postele, vždyť neni povlečená." zaúpí babi.
"Nojo, klid, neboj..." zvedám se.
"A jéje..tak už to začíná!" stěžuje si děda, ale to už já běžím na náš obrovský balkon.
Tam už jsou Šabatků. Jsou to manželé, se kterými se děda s babi přátelí už hodně dlouho.
"Dobrý den!" Zavolám na ně.
Bydlí vedle nás, takže máme balkon společně.
"Ahoj Majdo," pozdraví mě a už se hrnou mi podávat ruce.
Pak se vítá babička s dědou. Já zatím vařím kafe a letim koupit bábovku, pro kterou mě babička pošle.
Pamatuju si to tu dokonale!! Je to úžasný bejt tu zase po roce zpátky. Mám to tady strašně ráda!! Koupim ji za 3 eura a jdu zpátky. Bože, jak já jsem šťastná!! Když přijdu zpátky na hotel, nakrájím bábovku, přinesu kafe na stůl a dostanu pochvalu, jak jsem šikovná holka! S úsměvem kejvnu hlavou a sednu si vedle babi, dědy a Šabatků.
Povídáme si o tom, co je nového, jak jde škola a tak.
Po obědě jdeme k moři! Šíleně se těšim, takže přípravy mi trvají jenom chvíli. Po jedné vyrážíme a cestou si kupujeme zmrzlinu. Já oříškovou!
Vlny jsou obrovské. Z toho mám taky šílenou radost. U slunečníku ze sebe schodím oblečení a běžím k moři v růžových plavkách. Dejchne na mě ta vůně slané vody. Zastavím se a s úsměvem pozoruju lidi kolem mě. Většina se směje a ráchá se ve vodě, háží si s míči nebo si leží na nafukovacích lehátkách...tady je pohoda! Pak se rozejdu k vodě. V prvním okamžiku se zdá studená, ale jakmile se ponořím, je neskutečně teplá a krásně nadnáší.
Za chvíli dorazí i děda s babičkou a sousedama. Pak se jdeme opalovat.
Večer většina lidí odešla. Jdeme se naposledy dneska vykoupat. Všimnu si dvou opálených kluků, kteří si hážou s míčkem ve vodě. Tomu jednomu může bej tak 14 a tomu druhýmu, hezčímu tak 15. Jsou to fakt moc hezký! Kouknou na mě a pak si zase dál háží. Já plavu mezi tyčema, na kterých je napsáno, že dál se plavat nesmí, že tam jezdí lodě, ale pár lidí tam stejně je, takže si tam plavu taky.
Když mi začíná bejt zima, jdu ven. Ti kluci na mě zamávají, tak já na ně taky. (Jo Peťo, kam ty se na ně hrabeš..?!) No super, zdá se, že budu mít o zábavu v tejdnu postaráno.
Věci si sbalíme do tašek a odcházíme na hotel spolu se Šabatků. Mají slunečník hned vedle nás, takže vždycky přicházíme a odcházíme společně. I večerní procházky absolvujeme v jejich společnosti. Takhle je to každý rok.
Babička uvaří k večeři párky a bramborovou kaši.
Já to tady miluju!! I to, co bych normálně nejedla snim. Je to vážně kouzelný místo a mě nějakým záhadným způsobem totálně přirostlo k srdci!
Po večeři vycházíme na procházku do ulic. Jdeme kolem obchodů, takže do většiny stejně vždycky zajdeme.
Vzala jsem si peníze a jak se ukáže, vyplatilo se mi to. Koupila jsem si bílý boty. Krásný páskovaný baleríny. Mám z nich radost.
Kolem 11 se vrátíme unaveni na pokoj! Ještě chvíli pak sedíme venku na balkoně a sledujeme svrkot venku pod hotelem.
Později jdeme spát! Já s ohromnou náladou.
Dobrou noc!!
 


Špatná volba III.

11. června 2011 v 11:20 | Majda |  Špatná volba
Jakmile ráno otevřu oči mám výbornou náladu!! Večer jedu do Itálie a neskutečně se těšim!! Jedu sama s dědou a s babičkou. Je to tam vždycky tak super! Běžím do kuchyně a tam už mě vítá mamka s kufrem na stole.
"Dobré ráno" pozdravím s úsměvem.
"No dobré ráno, teda spíš poledne..." směje se babička.
"Co? Poledne? Kolik je?"
"Půl dvanáctý, Maruško." informuje mě taťka.
"Aha...no, to nevadí, aspoň mi to čekání uteče rychleji!"raduju se.
"No, to jo. Tak se nejdřív nasnídej, teda jestli to má vůbec cenu, protože za chvíli je oběd a pak se musíš zabalit."
"Jásně, mami...bez starostí!"řeknu a vyběhnu po schodech do prvního patra a zamířím do mého pokoje. Obleču se, vyčistím si zuby a letím zpátky dolů na oběd. Máme kuřecí řízky s bramborama..mňam!
"Nezapomeň na plavky..." varuje mě mamka...
"No tak jako na všechno možný bych zapomenout dokázala, ale na plavky vážně ne, mami..."
"No, v tvym případě je všechno možný"směje se taťka.
Takhle si ze mě vydrží dělat srandu do tý doby, než nedojím.
"Jdu si zabalit," oznámím jim, popadnu kufr a jdu ke skříni s oblečením.
Hm, tak co si vzít? Dlouho mi trvá, než se rozhodnu, kolik toho vlastně povezu...vybrala jsem dvě sukně, jednu na pláž, jednu na večer. Potom samozdřejmě 7 triček, šortky, rifle na cestu a kraťasy. Boty beru žabky, pantofle a tak. Nakonec přihodím opalovací krém, ručníky, plavky, mýdlo, šampón, nabíječku na mobil, mp4 a zavírám kufr. Pas má děda, takže o ten se starat nemusím. Super! Stihla jsem to za hodinu a půl! Vlastně ne, ještě knížky a časáky...tak ho zase rozepínám a vkládám knížky a časopisy. To už je snad všechno pomyslím si, když zavírám kufr.
"Mám to!" hlásím vítězoslavně a vláčím za sebou můj červený kufr.
"No výborně, máš plavky?" popichuje mě brácha.
"Ano, Radimku. Neboj."odkejvu.
"A ručník, zubní kartáček a takhle, máš opravdu všechno?"stará se mamka.
"Jasně, klidně to zkontroluj, ale dalo mi to práci vůbec zapnout, takže bejt tebou, nechala bych to bejt."
"Jo, já ti věřim."
"To je dobře" odpovím a jdu si udělat horkou čokoládu.
"Chcete někdo kávu nebo tak?" zeptám se.
Nikdo nic nechce, takže zapluju do kuchyně a zapnu kávovar.
S čokoládou vyjdu ven na náš dvorek a zaujmu místo na houpací lavičce.
"Ty se máš...hned bych jela s tebou!"hlásí mamka a pokládá se na lehátko.
Já dopiji čokoládu a lehnu si na lavičku...neskutečně se těšim, až se ponořím do moře, na pizzu do pizzérie, kam chodíme vždycky....třeba tam bude ještě pořád ten hezkej číšník, co tam byl vždycky, na večerní procházky...těšim se na celý Bibione! Jakmile zavřu oči, vidím ten hotel, náměstí, zmrzlinu....
Tyjo, já usnula! Vzbudím se až v pět odpoledne a to jenom díky tomu, že mě vzbudila mamka, že se spálím.
"Prospíš celej den. Co budeš dělat v autobusu? Tam máš spát, ne doma a přes den."napomíná mě mamka.
Večer se díváme na televizi a já netrpělivě civim na ciferník a už se nemůžu dočkat! Když je půl desátý, jsem nejšťastnější člověk na světě! Vyjíždíme k dědovi a babičce. Ty naloží kufry a pokračujeme v "krasojízdě" až k autobusovýmu nádraží.
"Bus by to měl bejt tak za pět minut" zkontroluje děda hodiny a sedá si na lavičku.
Já vedle něj a babička vedle mě. V tom už vidíme náš autobus. Je tu nějak dřív, ale mě to vůbec nevadí!!
Rozloučíme se s taťkou a nasedáme-konečně! Tak dobrou, popřeju dědovi a babičce a dávám si sluchátka do uší. Už aby byl zejtřek...

Špatná volba II.

10. června 2011 v 13:45 | Majda |  Špatná volba
Ráno se mi nechce vylézt z postele. Nemám na nic náladu. Radši si vrazím do uší mp4 a začnu poslouchat písničky aspoň s trochu veselou melodií. Těch si vyslechnu asi 5, ale pak přijde na řadu ta písnička, kterou jsme se loučili s letošníma deváťákama...jo, chodil tam i Peťa!! Okamžitě se přestanu ovládat a slzy se začnou valit proudem. Vypnu písničku a jdu si sednout na okenní parapet. Ne, ani tam sedět nemůžu. Vidím na lavičku a hned se mi vybaví ta včerejší situace! Nikdy to už nechci zažít!! Vidět někoho, koho jsem měla ráda s někým jiným...i když...já ho vlastně ani tak moc ráda neměla. Mrzí mě, že to není tak, jak jsem si přála, ale dokážu se přes to přehoupnout. Všechno mi ho připomíná, ale to skončí!!
Nemám ho ráda, nemám ho ráda! Ani on mě nemá rád, tak proč bych ho měla chtít? Říkám si pořád do kola. Není důvod se tím dál zaobírat. Prostě není ten pravý, však ten se jednou stejně objeví!!
"Jdeme k tetě a k Filipovi, půjdeš s náma?" ptá se mě mamka po obědě.
"Já nevim, na chvíli si lehnu na dvorek, tak já tam pak přijdu za hodinu, jo?"
"Fajn, jdeme i s babičkou, táta bude v práci...zatim ahoj"oznámí mi mamka a s třísknutím dveří odejdou.
Konečně sama doma, pomyslím si! Moje pohřební nálada mě donutí k tomu, abych si sedla ke klavíru a zahrála si pár skladeb. Do ruky mi jako první přijde "Lásko má"...no výborně, to se hodí. Když jí dám dohromady, vyndám si knížku a jdu si číst. Ale ani to mě moc dlouho nebaví, takže se vypravím k tetě Ivetě a Filipovi.
Filip je její syn. Známe se už od narození. Naše mamky jsou nejlepší kamarádky.
Zamykám dveře a kráčím směr náměstí. U křižovatky se s povzdechem otočím na včerejší "osudnou" lavičku...je mi to líto, Peťo! Jdu s hlavou svěšenou uličkou, ve které mají vchodové dveře. Je dost temná, není v ní moc světla. Občas tu posedávají feťáci a abych se přiznala, večer tu chodit není nic příjemného. Dneska tu nikdo naštěstí není, jen na druhé straně jde pár lidí...počkat! To jsou ty včerejší cikáni zas! Ježiši ne!! Jestli budou mít ty trapný kecy, tak mě asi trefí! Koukám sebevědomě před sebe s výrazem, že mě vůbec nezajímají. Opět, stejně, jako včera mě zase sjedou pohledem a ten jeden mě pozdraví "Čau, ne?"
"Ahoj" odpovím a otevírám dveře, které mě zavedou na dvorek a po schodech vcházím do chodby v níž jsou dveře už k nim domů. Zazvoním a do minuty mi otevírá Filip.
"Ahoj," pozdraví mě.
"čus" řeknu a zouvám si boty.
Mamka už sedí s tetou a s babičkou v obýváku na gauči a brácha si hraje s autama v ložnici. My s Filipem jdeme do jeho pokoje.
"Co děláš?" Ptám se.
"Nic moc...koukám na filmy a tak..."
"Jasný...nuda, co? A těšíš se do školy?" vyzvídám.
"Jasně, tos uhodla. Možná že se těšim, ale jenom na kamarády a to je všechno! A co ty? Nebo spíš co Peťa?" zajímá se.
"Neptej se radši...včera jsem ho viděla s jinou holkou a prostě...je konec. Už to nechám bejt"odpovím a pevně stisknu rty.
"Aha, promiň, já nevěděl" řekne a snaží se zakrýt rozpaky.
Z obýváku se ozve křik : "Skočte nám prosím do večerky pro nějaký slaný...vemte třeba tyčky, brambůrky nebo tak něco"
Zvedneme se ze židlí a vyrážíme. Cestou si povídáme o všem možným, co jsme zažili o prázdninách. Vejdeme do obchodu a kdo to nestojí u regálů?! Zase cikáni!! Tohle ale fakt neni možný, co oni tady zase dělaj?! Proč jsem nemohla mít takový štěstí, jako mám na ně na Peťu?! Jeden se otočí a usměje se na mě. Já se na chvíli zastavím a mám okamžik na to, abych si ho prohlédla. Chvíli si koukáme do očí. Má modrozelené oči, ale vážně krásné...pousměju se..."Milane, polez!" Zavolá ten druhej. Nejspíš brácha...nevím.
"Jo, letim, Bobane..." odpoví.
Taže Milan...no, jméno sice nic moc, ale je celkem hezkej...
NE, NENI!!! Marie! Nebudeš mít nic společnýho s cikánama, jasný?! Zapomeň na něj! Na tebe čeká někdo úplně jinej, než on...napomenu se a následuju Filipa. Koupíme tyčky a brambůrky. Odcházíme z obchodu. Venku je tepleji, nejméně 25 stupňů.
Když přijdeme domů, jsem unavená, nevím z čeho...a to mě ještě čeká divadlo...napustím si vanu a ponořím se do ní.
Po půl hodině mě ale vyhání mamča, že se musím připravovat. Tak jdu...i když nechci...!
Představení se nám opět povede i přes to, že tolik lidí, jako včera nepřišlo. Usnout nějak nedokážu, pořád se převaluju, ale po hodině snažení se mi to nakonec povede...

Špatná volba I.

8. června 2011 v 19:01 | Majda |  Špatná volba
"Ahoj Majo, jdeš ven?" pozdraví mě kamarádka Lucka, jakmile jí otevřu dvěře.
"Jé, ahoj, no....asi jo. Domluvim to s mamkou, ale myslim, že mě pustí" odpovím.
Mamka samozdřejmě svolí, ale musím dodržet to, že mám být v šest doma a nedělat kraviny.
Tak jdeme ven. Protože bydlím u rybníku Mnich, chodíme vždycky k lavičce, která je hned na břehu. Vždycky tam najdu někoho, s kým se dá povídat. Chodí sem celý město. Teda celý město lidí v našem věku.
I dneska zamíříme směr lavička. Vedle ní je strom, na jehož větvi je přivázán provaz, na kterém se houpeme. Jestliže máme plavky, skáčeme rovnou do vody. U mostu, který je kus od lavičky se opalují kluci. Mezi nimi je i Peťa, který se mi už asi rok líbí. Je strašně fajn, ale...jeden jeho kamarád, Jirka se jmenuje mi sice psal, že se mu líbim, ale já nevím, zda tomu mám věřit. Každopádně se Peťa líbí ještě jedné mojí kamarádce - Karolíně. Kája je opravdu moc hezká holka, takže se vlastně ani nebudu divit, jestli to bude tak, že ho nakonec získá ona.
S Luckou probíráme prázdniny, které se už chýlý ke konci. Mě teď čeká jenom dovolená v Itálii a pak škola. V Itálii budu do 3.září, takže přjdu o první tři dny školy. Tak to je ale každý rok, takže žádná změna. Jezdím s babičkou a s dědou, ti mě berou už od tří let pravidelně. Lucku už nečeká nic, jenom poslední týden volna a pak škola.
Do hodiny si za námi přijde popovídat i Sárka. Je to jedna z mojich největších kamarádek. Na chvíli se u nás zastaví i Peťa, ale ten se jen zaptá, jak se máme a víc ho nezajímáme a jeho pozornost zaujme kolo jeho kamaráda.
"Musim se jít domu mamce ohlásit, že jsem v pořádku, tak počkejte," houknu na holky a mířim domů. Mám to asi jenom 50 metrů, takže to trvá chvíli. Cestou míjím Peťu a jeho kamaráda. Nevím, o čem si povídají a tak jdu trochu blíž. Mluví Petr.
"No, měla přijít, já nevim, kde je. Říkala, že tu ve tři bude..."
"No, to jsi zas někomu nalít, ty vole!" odpoví mu kamarád.
"Říkám ti, že mě chce taky. Nikola taková neni!! Vždyť jsme se kousli a když jsme se loučili, nechtěla mě pustit!"vrací mu Peťa.
Aha...Tak Nikola...žádná já, ani Karolína, ale Nikola! Jenže jaká? Sakra! To musim mít pořád smůlu!! Ještě dneska, když jsem se vracela domů z Krumlova, kde jsem byla se sestřenicí mi říkala, jak mi drží palce, že to musí vyjít! No...tak to nějak nevyšlo...její babička mi věštila z karet a tam vyšlo, že až se doopravdy zamiluju, že ten kluk si bude muset vybrat mezi mnou a nějakou druhou. Vybere si ale tu druhou a já z toho budu hodně dlouho smutná. Později prý ale najdu někoho, s kým budu opravdu šťastná a mělo by to vyjít.
Nevím, jestli to, co cítím je láska, nebo pouze pocit, že se mi líbí. Nedokážu to určit. Pokud ano, právě se stalo a já budu muset čekat až na toho druhého, ale jestliže nejsem zamilovaná, tak mě čeká další zklamání!!
Ne, to se nemůže stát, dám si chvíli pauzu a všechno bude ok.
Doma se ohlásím a vracím se k lavičce za holkama. Jenže holky tam nejsou. Místo nich tam sedí Petr a nějaká blondýna a...ne, to snad ne! Oni se líbají?! Ach bože...slzy se mi hrnou do očí a nevím, co mám dělat! Radši odvrátím zrak a hledám holky. Ty sedí na mostě a smutně na mě koukají. Klesnu vedle nich a začínají mi téct slzy.
"Majdo, to neřeš, to bude dobrý!" začnou mě uklidňovat. Jenže já mám za půl hodiny být doma, protože hrajeme dovadlo a mamka nesmí nic poznat! O Peťovi neví!
Když se blíží 6. hodina, zvedám se a mířím domů.
U křižovatky, která mě může zavést buď na náměstí, nebo k nám domů postávají dva kluci. Nikdy jsem je u nás neviděla...co to je zač?! A jéžiši...jakmile jsem přišla blíž, vidím, že jsou to cikáni! No těch jsem si užila v Krumlově až moc! Raději se na ně nekoukám, s nima nechci nic mít. Ve chvíli, kdy jsem tam na jejich úrovni mě oba sjedou očima od hlavy až k patě a ten jeden, ten vyšší řekne :"Čau, kotě!" Pane bože, co to jako je?! Nechápavě se podívám a odpovím pouze "čau". Teď vážně nemám na tohle náladu.
Mamka netrpělivě stepuje před domem a když mě vidí, spráskne ruce "No kde seš?!" Tak se nalíčim na divadlo a můžeme vyrazit. Představení se nám povedlo, takže můžu spokojene spát...jen kdyby nebylo tý situace s Peťou...

Špatná volba

7. června 2011 v 16:16 | Majda |  Špatná volba
Název mojí povídky je špatná volba. Proč zrovna tak, to se dozvíte až v průběhu. Snad se vám to bude dobře číst! Je to povídka o velké lásce, která se postupně bude vyvíjet. Nevím, jak často budu přidávat, ale budu se snažit, co nejvíce! :)Takže tady něco na úvod:

Povídka se odehrává ve městě Netolice, vyprávím to jakoby já, takže hlavní postava se jmenuje Majda. Jinak ostatní byste snad měli pochopit z textu, tak snad se vám bude líbit! :)

Vítám Vás! :)

7. června 2011 v 16:00 | Majda
Ahojky, zdravím všechny o zároveň vás chci přivítat na mém novém blogu.

Někdo mě možná znáte z blogu o Us5 s přezdívkou majdaus5.

Tento blog se týká povídek, které budu psát. MOžná jich bude víc, ale budou dlouhé.

Doufám, že sem budete rádi chodit!! ;)

Majda

Kam dál